BESKYDSKÁ SEDMIČKA, NEBOLI B7 - MOJE PRVNÍ "STOVKA"

B7. Dnes už skoro kultovní extrémní horský závod, na který se startovné pro 3 000 lidí vyprodá během minut. Letos s parametry 101,5 km a 5 500 metrů převýšení. Závodí se přes 7 beskydských vrcholů (resp. 9, ale "jen" 7 jich je vyšších než 1 000 m.n.m, proto se zbylé dva prý nepočítaj) z Třince do Frenštátu.

Závod, na který jsem se dostal tak trochu "jen tak". Ve čtvrtek jsem pocítil nutkání, které určitě hodně ultraběžců zná - chuť se zase zničit na nějakém náročném závodě. Zabrousil jsem tedy na web B7 a shodou náhod se mi podařilo zakoupit registraci od člověka, co nemohl kvůli nemoci startovat. Takže ve čtvrtek koupeno a v pátek jsem vybíhal. Bez cíleného tréninku, bez času na "najedení kalorií", čili rychle sbalit, dokoupit gely, vyrazit směr Beskydy a doufat :-))

Úspěchem by pro mě bylo závod dokončit, protože každý rok zhruba třetina závodníků nedokončí. Byla by to totiž moje první stovka (dosud byla moje nejdelší uběhnutá vzdálenost 76 km s cca polovičním převýšením). Snem pro mě bylo dokončit to v časovém limitu (30 hodin). A někde vzadu v hlavě se ozýval malinký hlas, že "vlhký sen" by byl dát to do 24 hodin. Tj. do 24 hodin zdolat 7, resp. 9 beskydských vrcholů a vzdálenost 101,5 km.

Kvůli covidu se startovalo intervalově. Vybíhal jsem tedy v pátek ve 20:30 do noci. Na to, že jsem neměl natrénováno, se běželo lehce a krásně. Po prvních příjemných 5-6 km jsem ale pochopil, proč se tomu říká extrémní závod. Stoupání na vrcholky totiž nevede po turistických cestách či klasických serpentinách, ale přímo. Což nejčastěji znamená buď po sjezdovce, nebo kamenitou krpálovitou cestičkou vzhůru.

Zvolil jsem taktiku nad ničím nepřemýšlet a prostě to krok za krokem zvládnout. Zakryl jsem si hodinky buffem, abych neviděl tempo a uběhnutou vzdálenost, a v hlavě jsem si nastavil, že budu odpočítávat zdolané vrcholy. Tahle taktika se začala osvědčovat. V hlavě prázdno a jen dávat nohu před nohu.

Kopce tak příjemně ubíhaly a první lehkou krizi jsem pocítil až když jsem se v noci šplhal na Travný (3. hora v pořadí). Dovolil jsem si trochu zvolnit a na vrcholku se podívat na hodinky. Ukazovaly, že jsem výrazně nad plán doběhu (cíl byl doběhnout do cíle ve 20:30 v sobotu, hodinky ukazovaly předpokládaný doběh 14:30). Věděl jsem, že postupně se čas bude prodlužovat, ale neskutečně mě to nakoplo. Vidina toho, že mám rezervu a že nastolené tempo mi může stačit na splnění toho největšího snu, mě hnala dopředu. Čtvrtý vrchol (Kykulka) jsem tak zdolal v dobré náladě a čekala mě Lysá hora.

Lysou horu jsem si v hlavě stanovil jako pomyslnou polovinu tratě. "Až zdolám Lysou, budu mít půlku za sebou", říkal jsem si. Původní plán byl dostat se na Lysou na východ slunce. Tedy v 6:20 cca být nahoře. Ale protože se běželo krásně, vypadalo to, že nahoře budu mnohem dřív. Jenže příroda se rozhodla mi to nijak neusnadnit.

Kolem druhé a třetí ráno se spustil obrovský vichr, a po třetí hodině se spustil solidní slejvák. Stoupání vzhůru se zdálo nekonečné. Když jsem se nakonec po sjezdovce vyškrábal nahoru, zjistil jsem, že vrchol je ještě pěkný kus před námi. Naštěstí přestalo pršet, ale cesta byla po dešti pěkně kluzká. S vypětím jsem se dostal na vrchol a těšil se, že mám půlku trasy za sebou. Podíval jsem se vítězoslavně na hodinky s tím, že mě to určitě nakopne do druhé půlky závodu - vidět, že už mám za sebou 55 km. Hodinky mi ale na vrcholu Lysé ukázaly kolem 45 km. Úplně mě to v tu chvíli zdecimovalo. Ještě nejsem ani v půlce...

Cesta dolů z Lysé tak byla bolavá. Nejen fyzicky, protože byla celá kamenitá a každý krok jsem cítil po celém těle, ale i psychicky. Byl jsem na dně. Doklopýtal jsem se tak na občerstvovačku v Ostravici lehce po sedmé ranní a přemýšlel, co se sebou.

Naštěstí jsem na závod nevyrážel sám. I přes můj šílený nápad se mne rozhodla podpořit úžasná Zuzka Šenoldová, které jsem si nad ránem mohl postěžovat, jak jsem unavenej a všechno mě bolí. Chvíli jsem se takhle sebelitoval, kopl do sebe kafe, vývar, kofolu a...začal velkej slejvák. Sledoval jsem řadu lidí, jak to jde k pořadateli vzdát. Zvedl jsem se, oblékl bundu a šel k němu taky. Zeptat se, kudy mám z občerstvovačky pokračovat dál. Dokončím to, i kdybych se měl do cíle doplazit po čtyřech.

Vzhůru na šestý vrchol. Na Smrk. Několik ostřílených borců říkalo, že výstup na Smrk je zabiják. Rozhodl jsem se, že mě neodrovná. Na Smrk jsem se vyškrábal, ani nevím jak, a následoval dlouhý táhlý seběh dolů. Nohy bolely, ale sbíhal jsem. Věděl jsem, že když se zastavím, tak už se nerozběhnu. "Vypni hlavu a běž".

Po asi 5 km dlouhého seběhu po tvrdých kamenech a asfaltu se chystám zatočit na občerstvovačku, když v tu chvíli na mě někdo volá "Čau Kubo". Nevěřícně koukám a v zatáčce před občerstvovačkou na mě čeká kamarád Matěj. V hlavě si říkám, jestli nemám ze spánkové deprivace halucinace. Prý mě přijel podpořit a dovézt věci, o kterých se od Zuzky dozvěděl, že mi zoufale chyběly (cola, kafe, sladké tyčinky atd.). 4 a půl hodiny narychlo z Prahy, aby mne podpořil na občerstvovačce, pomohl mi se dát do kupy, a jel dalších 4 a půl hodiny zpět. "Do prdele, ne že se tu rozbrečíš dojetím", rozkazuju si. Díky Matějovi jsem se na občerstvovačce fyzicky i psychicky zmátořil, kousek mě ještě doprovodil a říká mi "Zuzka na tebe čeká na Tanečnici".

Tanečnice je vrcholek cca 1,5 km od Pusteven, kde byla další občerstvovačka. Neskutečně mě to nakoplo, a i přesto, že organizátoři nám tenhle výstup opět nedali zadarmo, vyškrábal jsem se tam a tam už jsem mohl dát volný průchod svým emocím. Sestoupali jsme dolů na Pustevny, kde byla moje další meta. Dosud moje největší uběhnutá vzdálenost (80 km). Do cíle zbývalo už jen cca 22 km. Domluvili jsme se, že Zuzka na mě počká na Radhošti, což byl další vrchol. My závodníci totiž museli (jak jinak ) oklikou dolů a pak nahoru, kdežto z Pusteven jinak vedla pěší zkratka.

Cesta na Radhošť byla opět náročná, ale radostná a byl jsem v bojovné náladě to "už nějak doklepat, i kdybych to měl doskákat po jedné noze", když ne kvůli sobě, tak kvůli Zuzce a Matějovi, kteří mě v téhle kravině přijeli podpořit :-)

Z Radhošti už to bylo cca 16 km do cíle. Rozhodli jsme se, že to absolvujeme společně. Moje nohy už mlely v této etapě z posledního a mým kolenům nijak nepřidávalo, že se jednalo o hodně strmé a kamenité cesty dolů. Před poslední občerstvovačkou jsem už necítil nohy. Nasypal jsem do sebe sůl, colu a dostal rychlou masáž lýtek a vydali jsme se na cestu do cíle. Dívám na hodinky a stále to vypadalo, že můj sen dát to do 24 hodin stíháme s dostatečnou rezervou.

Cestu na poslední vrcholek Velký Javorník mám jako v mlze. Tou dobou už se o mě pouštěly lehké vidiny, kdy místo stromu vidím člověka, ale byl jsem zakousnutý a rozhodnutý to nějak dojít. I kdyby to mělo být později než za 24 hodin. Zaříkávám se, že už nikdy nic takovýho neběžím. Na Javorníku dáváme lehkou pauzu a chystáme se na cestu dolů. Cestou slyším dva od pohledu zkušené a profi běžce, že míří na 25 hodin. "Ty vole, tak to ten můj čas zatím není vůbec špatnej", uvědomuju si. A to byla ta potřebná dávka nakopnutí, co jsem potřeboval. Z kopce sbíháme (resp. tak jak běh může po 95 km v nohách vypadat :-) ), a postupně se dostáváme do Frenštátu, kde na nás čeká cíl.

Belháme se Frenštátem a vidím fandící lidi, zaslechnu "pořádně na krev až do cíle, super!". Tak si pod vousy ironicky zamumlám "Do prdele, tak jo no" a rozbíhám se. Poklus nám vydrží až cca 300 metrů před cílem, kde periferně za sebou zahlédnu běžce. "Tak to teda ne", a zrychlím. Nechápu, kde jsem v sobě nabral energii na sprint do cíle. Probíhám cílovou páskou, pípám na poslední kontrole, úplně mrtvý a vyšťavený. Psychicky i fyzicky. Čas ukázal 23:29. Stihl jsem to tak do 24 hodin a i díky závěrečnému sprintu dokonce pod 23,5 hodiny. Jako v mátohách stoupám po schodech pro medaili a poté se vrhám Zuzce do náruče. Psychicky i fyzicky totálně vyčerpaný dávám průchod všem svým emocím a zážitkům. Uvědomuju si zároveň, že proto to vlastně dělám. Sáhnout si na dno, odrazit se od něj a po vyčerpání cítit všechny emoce tísicinásobně.

Druhý den ráno u snídaně hlásím, že příští rok to zkusím znovu :-)

Kompletní výsledky byly k dispozici až druhý den, takže až cestou domů jsem teprve zjistil, že jsem hodně předčil svůj sen a doteď mi to vlastně ještě pořádně nedošlo:

Celkový čas: 23:29

Umístění mezi jednotlivci: 255. z 500 (cca 140 jednotlivců to nedoběhlo)

V porovnání s dvojicemi bych byl 231. z cca 1000.

Celkem tedy: 485. z cca 1500 týmů (jednotlivci + dvojice), kteří se postavili na start.

Velkou zásluhu na tom ale má neskutečný psychický a morální support od Zuzky a Matěje. Především díky nim je ten výsledek takový, jaký je.

Zároveň patří velké díky organizátorům. S hygienickými opatřeními si poradili bravurně a závod jako takový zvládli naprosto perfektně a připravili úplně skvělou atmosféru na občerstvovačkách a především v cíli :-)

Jakub Drahokoupil

Jakub Drahokoupil

Data strategist by day, ultrarunner and mountain lover in spare time.